Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Historie školy

V závěru padesátých a počátkem šedesátých let se začal počet obyvatel Jindřichova Hradce rychle zvyšovat. Způsobila to nejen populační exploze v uvedených letech, ale především rozvoj bytové zástavby. Zatím co před druhou světovou válkou i v prvních poválečných letech žilo ve městě kolem 10 až 11 tisíc lidí (včetně vojáků v pěti kasárnách), v závěru roku 1989 to bylo již 22 300 osob.

Výstavba panelového sídliště u nádraží a brzy na to i dalších sídlišť a rozvoj individuální bytové výstavby znamenaly i zvyšování počtu předškolních a postupně i školních dětí. Dosavadní mateřské školy ve městě nemohly ani zdaleka uspokojit všechny žádosti o umístění, a proto se urychleně budovaly nové, jak v rámci komplexní bytové výstavby, tak různými svépomocnými způsoby, jako byla např. tzv. „Akce Z“, využívalo se pomoci místních závodů apod.

Na tehdejších základních školách se muselo přistoupit ke směnnému vyučování. Směnným vyučováním byly postiženy především nižší třídy, především 2. a 3. postupné ročníky, ale někdy bylo nutné přistoupit ke směnám ve vyšších ročnících 1. stupně. Každá z tehdy existujících škol ve městě zapisovala minimálně tři nové první třídy a přitom norma žáků na třídu byla značně vyšší než je tomu nyní.

Výuku zajišťovaly tenkrát tyto školy:

  • 1.základní devítiletá škola ve Štítného ulici
  • 2.základní devítiletá škola v Janderově ulici
  • ZDŠ při SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola – Gymnázium) v Husově ulici
  • ZDŠ 1. – 5. post. ročník na Zakosteleckém náměstí.

Školní stravovna byla tenkrát pouze ve zmíněné SVVŠ, rozvoj školního stravování byl ještě na počátku.

Na otevření nové základní školy v Jindřichově Hradci se tedy čekalo velice netrpělivě. S umístěním školy do rušného centra tenkrát nesouhlasili ani městští ani okresní funkcionáři. Ministerstvo školství mělo však rozhodující slovo jak při výběru typu školy, tak při jejím umístění. Vycházelo se tenkrát z platného územního plánu, který zaručoval, že do dvou let bude škola v zóně klidu, neboť komunikace měla být posunuta o několik desítek metrů dále. Výstavba školy se dostala do období nedostatku finančních prostředků, který se tenkrát v celém národním hospodářství projevil. Následky krácení finančních prostředků byly velmi závažné. Z plánů zmizely spojovací chodby, za své vzaly bytové jednotky pro učitele, tělocvična, hřiště a rodinný domek, v němž měl mít služební byt ředitel a školník. Vše se odsunulo na pozdější dobu, ale prostory se brzy zastavěly dalšími objekty, a tak z výstavby celého plně vybaveného školního areálu zůstalo jen torzo, sice s 18 třídami a 2 odbornými učebnami, ale bez potřebného zázemí.

I tak se však podařilo zlepšit vzhled jednoho z nejzanedbanějšího koutu města. Tam, kde dnes stojí později vybudovaný pavilon zvláštní školy, býval bahnitý rybníček, na místě pavilonu vyššího stupně stály ohyzdné prkenné ohrady a prostor vchodu do obou učebních pavilonů byl až do doby výstavby školy již léta nepoužívaným hřbitovem.

Na počátku stavby i při uvádění školy do provozu se využívalo pomoci rodičů. V červnu 1962 bylo možné provést kolaudaci pavilonu, který přiléhá k Jarošovské ulici. Ostatní budovy byly pouze v hrubé stavbě, vchod do školy byl provizorní, chybělo vybavení, ale 1. září 1962 se učit začalo. Od samého počátku byla tato osmnáctitřídní škola přeplněna, neboť začínala už s 19 třídami, které se organizačně oddělily od škol, poskytujících dosud v Jindřichově Hradci základní vzdělání. Zrušena byla škola na Zakosteleckém náměstí, která byla celá začleněna do nově vzniklé 3. základní devítileté školy v Nejedlého (nyní Jarošovské) ulici.

Sbor tvořilo 24 pedagogických pracovníků, rovněž většinou z hradeckých škol, a příslušný počet správních a provozních zaměstnanců. Byl ustanoven i venkovský obvod školy, který tvořily dvě dvojtřídní školy (Popelín, Otín) a sedm jednotřídních škol (Bednárec, Bednáreček, Hospříz, Dolní Skrýchov, Jindřiš, Blažejov, Oldřiš). Dnes z těchto škol neexistuje ani jediná, neboť byly postupně pro malý počet žáků zrušeny.

Veškeré úsilí se od začátku soustředilo na dokončení školy tak, aby mohla být k 1. 9. 1963 otevřena celá. Bylo třeba ukončit stavební práce, což se přes všechny problémy podařilo, a zajistit vybavení nábytkem a pomůckami. Protože však nebylo dostatek finančních prostředků, trvalo vybavování školy ještě i po 1. září 1963. Vzhledem k tomu, že některé základní pomůcky se již nevyráběly, byly přebírány i většinou dobře vybavené kabinety zrušených málotřídních škol. Nepodařilo se uvést do provozu školní stravovnu, kde chybělo potřebné vybavení (to se stalo až o rok poději), škola neměla školní pozemek a musela se vypořádat s celou škálou drobných i větších závad, které se po zahájení výuky projevily. Pedagogičtí pracovníci i ostatní zaměstnanci vykonali při uvádění školy do provozu i mnoho manuální práce, pomáhali i první žáci školy nejvyšších tříd.

Postupně bylo možné soustředit úsilí na dosahování stále lepšího stavu žákovských vědomostí. Sbor byl stabilizovaný, ke změnám docházelo jen vyjímečně. Na škole pracovalo dostatek kvalitních kvalifikovaných učitelů a to se příznivě projevilo např. v počtu žáků, kteří odcházeli na střední školy. V létech 1973 – 1988 odcházelo studovat více než 50 % žáků 9. tříd, zatímco celostátní průměr byl 38 %. Pedagogičtí pracovníci vypracovali několik velmi pozoruhodných tzv. pedagogických čtení, v nichž zobecňovali získané zkušenosti např. při výuce českého jazyka, matematiky, při rozvoji zájmové činnosti dětí. První čtení vytvořila již v roce 1963 Dagmar Vonková. Mezi dalšími autory lze jmenovat Andělu Zibovou, Danuši Kubákovou, Květu Kolískovou-Novákovou, Bohumilu Dvořákovou.

Pěvecký soubor školy, který vznikl již v r. 1962, patřil léta k nejlepším na tehdejším okrese Jindřichův Hradec, škola jako první začala organizovat tzv. hokejové třídy, třídy s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů apod. Kromě školní výuky se věnovala pozornost i možnostem letní prázdninové rekreace žáků. Škola spolu s rodiči již od roku 1962 spravovala dětský tábor v Dívčích Kopách u Nové Včelnice, který byl zřízen tehdejší ZDŠ 1.- 5. ročník na Zakosteleckém náměstí a stejně jako třídy této školy se stal součástí 3. ZDŠ. Po vypovězení smlouvy ze strany novovčelnických místních funkcionářů začalo budování nového zařízení – rekonstrukce bývalého mlýna u obce Brandlín. Podíl školy na rekonstrukci i vedení tohoto tábora se postupně zmenšoval a přecházel na pionýrskou organizaci. Ačkoli mlýn byl v rámci restitucí vrácen původnímu majiteli, slouží dodnes dětské rekreaci nejen pionýrům, ale i dalším zájmovým a sportovním organizacím dětí a mládeže.

První pedagogický sbor vypadal takto:

  • Ředitel Karel Kálal
  • Zástupce ředitele Jaroslava Prokýšková

Učitelé a vychovatelé:

  • Růžena Houserová
  • Václav Valenta
  • Dagmar Vonková
  • Marie Hirschová
  • Marie Schánilcová
  • Antonín Vosol
  • Zdena Vašků
  • Věra Kadičová
  • Helena Vaškových
  • Květa Kolísková
  • Marie Suchanová
  • Hana Buchtelová
  • Dagmar Kselíková
  • Helena Holcová
  • Libuše Kůrková
  • Jaroslava Dejmková
  • Marie Urbanová
  • Dagmar Nousková
  • Marta Princová
  • Josef Kaňka
  • Marie Lopašovská
  • Růžena Vosolová

Administrativní silou byla jmenována Zdena Vráblíková, školníkem se stal Jiří Snížek.

První vyučovací den školního roku 1963/64 začal průvodem žáků, učitelů i hostů za doprovodu dechové hudby od školy na Zakostelecké náměstí. Na terase pavilonu 6.- 9. ročníku se konala krátká slavnost, na níž zazpíval pěvecký soubor, založený v roce 1962, a na níž tehdejší předseda národního výboru předal symbolicky klíče od školy. Přibyli další členové pedagogického sboru: Jana Wenigová, Jiří Kušta, Jaroslava Zvánovcová a Michaela Vaňková. Jedním z hlavních kritérií úspěšnosti školy byla péče o propadající žáky. Procento těchto žáků se postupně snižovalo, na čemž měla zásluhu především dovednost a obětavost učitelů. O kvalitě učitelů svědčí např. i počet metodiků okresního pedagogického střediska. Funkci metodiků vykonávali např. Zdeňka Hejdová pro 1.- 4. ročník, Danuše Kubáková pro matematiku, Bohumila Dvořáková pro český jazyk, Květa Kolísková-Nováková pro výtvarnou výchovu, Věra Kadičová pro hudební výchovu, Antonín Vosol pro zeměpis, Pavel Vejvara pro dílenské práce a elektronizaci, Jaroslava Prokýšková pro předměty dívčího pracovního vyučování a Jaroslava Jannová-Čevelíková pro práci se začínajícími učiteli.

V roce 1965/1966 se škola přihlásila k výzkumu tzv. částečné diferenciace, kdy se 8. a 9. ročníky pro výuku některých předmětů dělily na skupiny podle schopnosti žáků. Brzy nato se dělily celé třídy na studijní a praktické. Zkušenosti byly kladné i záporné. Všechny místnosti, kde se učili žáci vyšších ročníků, byly organizovány jako odborné učebny. Protože však měla škola vždy o 1 až 2 třídy více než bylo učeben (což bylo pro vytváření rozvrhů velice obtížné), museli se žáci neustále stěhovat. V letech 1976-80 byl zkoušen na škole tzv. celodenní výchovný systém. Kromě koordinace zájmové činnosti byla propracována zvláště příprava na vyučování. Dobrovolná účast žáků v odpoledních hodinách umožňovala domácí přípravu pod vedením učitelek a vychovatelek v 1.- 4. ročníku a kvalifikovaných učitelů v 5.- 9. ročníku. Starším žákům pomáhal i školní klub. Samotná organizace byla náročná. Vše řídil „zástupce ředitele pro výchovu mimo vyučování“. Tuto funkci vykonávala Anděla Zibová. Po třech letech byl celodenní systém nadřízenými orgány zrušen, přestože výsledky byly výborné. Aby se utužoval vztah dětí ke škole, využívalo se pětiletých výročí k organizování výstav v areálu prvního i druhého pavilonu. Výstavy bývaly otevřeny od pátečního poledne celou sobotu a neděli. Dozor vykonávali dospělí a žáci nejvyšších ročníků. Také pravidelná veřejná vystoupení, kterých se účastnila většina pedagogů i žáků, mívala u veřejnosti velmi dobrý ohlas. Děti se učily sebeovládání, samostatnosti, získávaly sebevědomí, vynikly i takové děti, které byly pro výuku méně nadané. Kalendářní rok býval na škole ukončen dětskou slavností. Žáci si sami vymýšleli a připravovali hodnotná vystoupení, závěr tvořil „tanec“ nejčastěji za doprovodu živé kapely. Během let se učitelský sbor měnil. Někteří pedagogové odešli na vlastní žádost, někteří z důvodu stěhování, mnoho učitelů již zemřelo. Přišli noví pedagogové, sbor se omladil. Škola má nové učební pomůcky, má i méně žáků.

V listopadu roku 2003 zapsali Karel Kálal a Věra Kadičová